Jaké to je
Už několik týdnů o tom s nikým nemluvila.
Po přestěhování přestaly volat kamarádky, které říkaly, že zůstanou v kontaktu. Nové město jí připadalo jako čekárna. Přihlásila se, protože neměla co ztratit.
Její buddy nebyla terapeutka. Nebyla sociální pracovnice. Prostě žena, která v úterý večer přicházela s hrnkem čaje a bez předem daného plánu.
Povídaly si o všem a o ničem. O počasí. O receptu, který se nepovedl. O pracovním pohovoru, který dopadl ještě hůř. Někdy jen seděly spolu při videohovoru, každá se věnovala svému, ale nebyly samy.
O šest měsíců později to řekla sama: tohle město jí konečně připadalo jako místo, kde žije, a ne jako místo, kde uvízla.
Všechny příběhy jsou složené z více příběhů. Zachycují skutečné zkušenosti, ale neumožňují určit konkrétní osoby.
